To není mé jméno

9. března 2017 v 18:08 | Adrian |  Trans věci
Ležím v posteli, úplně namol. "Tys něco pila?" ptá se mamka. Jo, pil jsem, docela dost. Už je mi osmnáct tak už můžu. Začnu kecat o všech kravinách, který mě napadnou, alkohol vážně rozvazuje jazyk. Mluvím o Jayovi, o jeho očích a floofy vlasech a jak si dává ruku před pusu, když se usmívá protože nemá rád svůj úsměv. Mám ho tak rád.

Nemotorně se posadím. Všechno se točí. Potřebuju na záchod. Táta přispěchá k posteli a podpírá mě, když se pomalu vleču k záchodu.
"Tak pojď ty Jayi." říká cestou.
"Nejsem Jay, jsem Adrian." odpovím s těžkým jazykem.
"No jo ty Jayi."
"Adrian."
Ticho.

Doplazím se k záchodu a zavřu za sebou dveře. Ještě nikdy nevyslovili mé jméno, ignorují ho. I na dort k osmnáctým narozeninám mi mamka napsala mé staré jméno, i když tam nemusela psát vůbec žádné. Ale to nejsem já. Už ne. Jsem Adrian. A záleží mi na tom.

To jméno je pro mě tak důležité. Mohl jsem si vybrat jakékoliv jméno na světě a já si vybral tohle. A že mi to trvalo. Ano, zkusil jsem i jiné a trvalo měsíce, než jsem se konečně rozhodl. Má pro mě význam, připomíná mi vodu a modrou barvu. Bylo to jméno jedné z postav, které jsem vytvořil jako prostředek, kterým jsem se vyrovnával s homofobií a strachem ze všeho, co jsem cítil. První člověk, který mě jím kdy oslovil, byl první kluk, do kterého jsem se zamiloval jako kluk do kluka.

Vím, že je to jméno bizarní, že ho v česku má snad jen 30 lidí, že není ani moc používané kdekoliv jinde ve světě. Nevzdám se ho. Protože to jméno jsem já a já už nikdy nechci být nikým jiným než klukem.
 

Tož here I am

8. března 2017 v 14:48 | Adrian |  Jiné věci
Takže zpátky k bloggingu. To už bylo let. Naposledy jsem tu měl blog tak v deváté třídě? To jsem bylo ještě malý tele. Teď už jsem tele velký, pořád dělám a píšu kraviny, akorát teď už mají horší následky. Jako třeba to, že se každý *cought* hetero *cough* čtenář nasere nad tím, co tu melu. Omlouvám se, ale fakt potřebuju vyventilovat všechnu tu frustraci. Někteří zmlátí polštář (a nebo i člověka), já rozmlátím klávesnici.

Fakt se mi nechce dělat celé to "Kdo? Proč? O čem?" představení, které bývá tak nějak klasickým začátkem nového blogu. Stejně vaše první články nikdo nečte, a pokud máte fakt velkou smůlu, nikdo nebude číst ani vaše pozdější články. Blogovat se musí z radosti, ne z povinnosti či výhledu jakési slávy, protože ta fakt nepřijde. Už jsem v tohle odstavci použil třikrát slovo fakt, moje čeština fakt upadá. Čtyřikrát. Asi z toho udělám slovo svého blogu, takové logo-motto-copyright. Možná už jen proto, že mi připomíná anglické slovo pro buzeranta, fag či faggot. Ono se vám to totiž zažere do paměti, když vám tím lidi nadávaj. Ovšem taková slova tvoří lepší štít než zbraň. Kdyby to nebylo tak nebezpečný, klidně bych si ho vytetoval na tělo v nějakým hezkým fontu, třeba comic sans.

Ani si nejsem jistý, jestli lidi pořád ještě čtou blogy. A vzhledem k tomu, že blog.cz ani nemá mobilní verzi stránek, moc velkou naději tomu nedávám. Bohužel na vlogování jsem moc ošklivý a postižený, a ani by mi tamní komunita složená s nácků, komoušů a lidí, kteří rozhodně necítí lásku k bližnímu svému, nevěřila, že jsem kluk. Být aktivní na youtube vyžaduje sílu a odhodlání, zvláště pokud jste součástí marginalizované skupiny. Tímto posílám hodně síly všem lidem na youtube, kteří jsou LGBTQ+, postižení či mají jinou barvu pleti než bílou, zatímco já se zbaběle schovám na anonymním blogu.

Vzhledem k tomu, že blog.cz se bohužel ve svém vývoji zašprcnul v roce 2005, budu mít přesně tento blog i na tumblr, který má, kromě mobilních verzí stránek, mnohem lepší systém co se komunity týče Nezapomeňte mě follownout, lajknout, sdílnout, reblognout, retweetnout, a OUTRO.

Geez I cringed way too hard at this.