Trans věci

To není mé jméno

9. března 2017 v 18:08 | Adrian
Ležím v posteli, úplně namol. "Tys něco pila?" ptá se mamka. Jo, pil jsem, docela dost. Už je mi osmnáct tak už můžu. Začnu kecat o všech kravinách, který mě napadnou, alkohol vážně rozvazuje jazyk. Mluvím o Jayovi, o jeho očích a floofy vlasech a jak si dává ruku před pusu, když se usmívá protože nemá rád svůj úsměv. Mám ho tak rád.

Nemotorně se posadím. Všechno se točí. Potřebuju na záchod. Táta přispěchá k posteli a podpírá mě, když se pomalu vleču k záchodu.
"Tak pojď ty Jayi." říká cestou.
"Nejsem Jay, jsem Adrian." odpovím s těžkým jazykem.
"No jo ty Jayi."
"Adrian."
Ticho.

Doplazím se k záchodu a zavřu za sebou dveře. Ještě nikdy nevyslovili mé jméno, ignorují ho. I na dort k osmnáctým narozeninám mi mamka napsala mé staré jméno, i když tam nemusela psát vůbec žádné. Ale to nejsem já. Už ne. Jsem Adrian. A záleží mi na tom.

To jméno je pro mě tak důležité. Mohl jsem si vybrat jakékoliv jméno na světě a já si vybral tohle. A že mi to trvalo. Ano, zkusil jsem i jiné a trvalo měsíce, než jsem se konečně rozhodl. Má pro mě význam, připomíná mi vodu a modrou barvu. Bylo to jméno jedné z postav, které jsem vytvořil jako prostředek, kterým jsem se vyrovnával s homofobií a strachem ze všeho, co jsem cítil. První člověk, který mě jím kdy oslovil, byl první kluk, do kterého jsem se zamiloval jako kluk do kluka.

Vím, že je to jméno bizarní, že ho v česku má snad jen 30 lidí, že není ani moc používané kdekoliv jinde ve světě. Nevzdám se ho. Protože to jméno jsem já a já už nikdy nechci být nikým jiným než klukem.
 
 

Reklama